Naučte děti číst

19.8.2013 | Alexander Tomský | .týždeň

Žhavé léto je snad už za námi. Horké bylo hlavně pro knihkupce a distributory. Vládne recese, platy stagnují, nezaměstnanost roste, národ panikaří, a tak se svět knih doslova zastavil.


Obrat se mnohde blížil k nule. Nesplacené pohledávky nakladatelů závratně rostou a ve vzduchu visí otázka: budou vůbec s ručením omezeným splaceny? Knihkupci, kterým se nedaří, by si měli uvědomit, že nemohou-li více snížit náklady, ohrožují existenci nakladatelů a měli by včas a bez zbytečných dluhů z trhu odejít. Vánoce ani jejich víra je nezachrání. Bude hůř. Naděje matka hloupých.  

.smysl literatury je radost
Ustrašení lidé obracejí korunu a šetří, jako vždy, na nepravém místě. „Kniha je nejlepší přítel člověka,“ hlásala reklama mého mládí, ačkoli bylo za socialismu o knihy nouze „může vám mnoho dát, a nic za to nežádá.“ Pěkně nechce, řekl jsem si, když jsem s obtížemi tu radostnou psí zprávu přeslabikoval, uměl jsem jen: „Máma má Emu. Ema má mámu.“ Spolužák Bulena tvrdil, že Emu je pštros a to je africká krůta a proto má máma maso. Paní učitelka nám ale vysvětlila, že jde o dívčí jméno. Určitě africké. Žádnou Emu nikdo nikde neviděl. Agáta tvrdila, že se tak jmenovala její prababička, ale nikdo jí nevěřil. Ema byla čítanková.
Propagaci/propagandu berme s rezervou. Kniha po nás, hlavně po rodičích a po učitelích,  žádá někdy opravdu hodně. Školní rok je pomalu tady a je jen na nich, aby ukázali dětem, které už zázračně zvládli řeč, ještě zázrak čtení, aby v dětech, než bude pozdě, vyvolali úžas nad tím, co je a co by být mohlo. Dříve než si dokážeme představit věci fantastické, nám velcí básníci (i ti v próze) předvádějí, jak fantastické a zázračné jsou věci naprosto běžné a zdánlivě obyčejné, tak jako se diví a děsí malé dítě, když za matkou zapadnou dveře. Co nám zůstane po škole, až zapomeneme všechno, co jsme se naučili? Jistě jsou fakta nezbytná, bez nich se ve vzduchoprázdnu pracovat nedá? Ale nepřetěžovat a hlavně, milí učitelé, popisujte svět ve stavu povznesené nálady, která je podstatou dětských knížek. Ukažte dětem co ten židovský zázrak alef, bet, gimel vlastně znamená, jak se v nekonečné mozkovně člověka abstraktní písmena řadí v samostatné zvuky, potom ve slabiky a v jednotlivá slova, a v celé řetězce slov, obrazů a představ. Jak jsme na tom dobře na rozdíl od chudáků Číňanů, ale i Angličanů, kteří si foneticky po hláskách nic nepřečtou a musí se mořit s obrázkovým písmem, zatímco cizinec si jejich ortografii hravě přečte po svém: Sha- ke- spe- are. A nevadí, když vyluštíme slovo neznámé, čteme s důvěrou. Dodnes mám v hlavě hejna neviditelných ptáků a netuším, jak vypadá takový strnad, čermák nebo drozd. Děti je zapotřebí uvést do neznámého světa. Známý anglický spisovatel C. S. Lewis (Letopisy z Nárnie) si všiml, že se bázlivé děti nikdy nenaučí pořádně číst, bojí se té tajuplné zahrady poezie. Už v první, druhé třídě se zablokují a málokomu se podaří, aby jim předsudek proti čtení z hlavy odstranil, to není jen případ abstraktní matematiky, kterou zřejmě tak brzy děti zatěžujeme. Učitel kouzelník musí ukázat, že slova mohou jiskřit, jsou i nabitá city, se slovy si lze hrát (nejen scrabbles), slovní spojení mohou být zábavná i rýmovaná. Jak se neusmát nad tou českou modrookou holkou, která je v nebezpečí, že ji otáčivá voda podemele oči.
Smyslem literatury není klasifikace, pitvání stylu, rozbor příběhu, fakta o autorovi – to přenechte literárním hnidopichům, smyslem je radost nad majestátní možností jazyka, čili poezie. A proto učte děti nazpaměť, co se do nich jen vejde, jako by to byly modlitby. Bude se jim to často hodit i když snad už nikdy nebudou vězni totalitních režimů, kteří se navzájem obdarovávali školními básničkami.
Bydlel jsem ve městě naproti základní škole, a když bylo pozdě, jak tomu často bývá u dětí, co to mají hned vedle, běžel jsem do školy v bačkorách, a přece dodnes vidím tu milou „cestičku k domovu, co známě se vine“ a na ní to malé dítě s taškou na zádech za každého krásného i strašidelného počasí našich čtyř ročních období. A v neproniknutelném lesním porostu tuším „křišťálovou studánku, kde nejhlubší je les“ a na vodě odraz „měsíce na nebi širokém, co dívá se do příbytku lidí.“
Nechte si pro sebe, že smyslem čtení je samozřejmě hezky mluvit, precizně a kriticky číst, srozumitelně a smysluplně psát. O didaktice se před dětmi nemluví. Ukažte jim za to názorně, orbis pictus, co psané slovo znamená, jak se dělíme o zkušenosti ostatních a lépe vidoucích. Bez čtení bychom nebyli bohatou civilizací, to kniha dala techniky a vědce dohromady. Chudá je mluva nečtoucích, propadají se do pravěku, jenže v dnešním složitém světě, kdy už nelovíme mamuty, je čeká strašlivý osud bezdomovců. Tohle věděla má teta, a dětem, kteří do školy nepřinesli z domova svou zamilovanou knížku, koupila ze svého.
Čtením se stáváme dobrodružnými světoobčany a bez rizika sdílíme zkušenosti nejrůznějších lidí, nejrůznějších dob a nejrůznějších lidských situací. Flaubert na otázku, kdo je nešťastná paní Bovaryová, odpověděl: „Paní Bovaryová, jsem já.“ Nehaňte proto romantické románky za romantickou lásku. Ta je bohužel přítomna v naší civilizaci, tak jako tak. Většinou jde jen o příjemný útěk z každodennosti, nikoli o pokušení.
 
.bankovka s Jane Austenovou
Vynikající příklad propagace čtení bez velké propagandy z Anglie. Vydali tam desetilibrovou bankovku s Jane Austenovou a nápisem „není větší radosti nad čtení.“ Anglická národní banka skutečně pochopila podstatu fenomenální autorky, která už po dvě století tak fascinuje, protože nekompromisně a s humorem popsala tu zvláštní souhru i nesouhru mezi penězi a láskou. Angličané se o svou budoucnost bát nemusí.
Není to tak dávno, co mohli učitelé ještě apelovat na národní literaturu, protože  kultura je jako náboženství. Vytváří sounáležitost a soudržnost generací a hlásí, že navzdory všem zločinům lidstva, máme na co být hrdi.
Dnes je to těžší. Ti, kteří se nenaučí meditovat v klidu a soustředění nad knižním textem, nezachrání roztěkaná a roztroušená skleróza internetu. Nemylme se, náš osud závisí na existenci knihy.


Autor je politológ a vydavateľ.


Článok bol pôvodne uverejnený v týždenníku .týždeň dňa 12. augusta 2013 a nájdete ho tu.

.týždeň

.pod lampou: Svet, ktorý zahodil vzdelanosť?

Malo zmysel testovať deviatakov? /Polemika/

Akých sto dní?

Ako pohnúť spiacim slonom?

Pán premiér, čo máte prázdniny?

Môj návod ako štrajkovať

Akreditácie – choroba alebo liek?

Naše školstvo je zlé

Marek Tesar: Ako sa učí na Novom Zélande

Krajina bez ideí?

Politika do škôl patrí

Viac otázok než odpovedí

Vysoké školy: Univerzity, absolventi, prax

Vlado Burjan: Učenie potrebuje odluku od štátu

Vzdelávanie bez limitov

Juraj Draxler: Každá strana má biznis pozadie

Zoznámte sa: Juraj Draxler

Domáce vyučovanie zamrzlo na prvom stupni

Milióny vyhodené do vzduchu

Budúcnosť našich detí nie je ružová

Planéta /ne/vedomostí

Neviditeľné deti

Rastú nám digitálni dementi?

Čaplovičovo vysvedčenie

Ako zachrániť remeslo

Duch socializmu žije v našich školách

Zuzana Zimenová: Chceme vedieť viac je obojsmerná informačná kampaň

Bez priateľov nezmôžeme nič

Čo je zrkadlom našej spoločnosti

Aby nevznikla stratená generácia

Vďaka Bielym vranám!

V školstve vládne totalita

Keď Čaplovič napráva Mikolaja

Naučte děti číst

Slovensko pôsobí tak, ako keby spalo

Viac muziky za menej peňazí?

Podpora učiteľa spojila Košice s Bratislavou

Učitelia sa zobudili, čosi sa deje

Prebudení učitelia

Kľúčom sú dobré verejné základné školy

Učitelia sa musia prestať báť

Učiteľ si vyrába pomôcky sám a kontroluje ministerstvo

Štrajk učiteľov, zrada a porážka

Mali sme inšpekciu

Dve správy o stave školstva

Pridávajú školy hodnotu?

Školské testy – dobrý sluha, zlý pán

Merať či nemerať vo vzdelávaní?

Inšpekcia, byrokracia, a tak vôbec

Pohľad zvonku

Načo je komu školská inšpekcia?

Pedagogika videná očami biológie

Reforma školstva – pohľad z riaditeľne

Reforma či perestrojka?

Ad: Planéta testov a garancií

Planéta testov a garancií

Nové školstvo a .týždeň